,, Vítej v Karibiku, lásko! "

Srpen 2014

Rubín a ametist 2.

21. srpna 2014 v 11:12 Lovestory- Sparrabeth♥
Elizabeth stála jen několik metrů za Jackem a dívala se na něj
se skoro nadějně nadšeným výrazem ve své snědé tváři.Její oříškové oči ještě chvíli zůstali netknutě zabodnuté na jeho těle. Na jeho svalech, na jeho pevné hrudi, na jeho pažích. Málem měla v břiše motýlky, když tohoto bukanýra viděla.
Když se k ní otočil a ona spatřila jeho tvář, vyhublou a sluncem spálenou nebo o něco odřenou, uvědomila si, že je na tom špatně. Co to proboha udělala? Opravdu to bylo jediné řešení?
Nebylo. A ona to moc dobře věděla. Uchýlila se k této možnosti jen proto, že po něm toužila. Létala si v oblacích, když na něj myslela. To on ji vždycky pomáhal.Utěšoval ji, když to potřebovala a to i přes to, že jeho potíže byly mnohokrát větší. Elizabeth při upřeném pohledu do jeho tmavých očí počítala, kolik jí věnoval přátelských úsměvů. Nemohla se dopočítat.
Styděla se za to, že ho nechala Krakenovi. Neměla nejmenší právo to udělat a teď toho z vlastní dobré vůle litovala. Když si pak sedla na loďku vedle Willa, nemusela ani hádat. On je viděl. Chudák Will. Měla ho ráda, ale už k němu necítila nic víc. Jen ještě nebyla připravená mu to říct.
Kráska zahanbeně sklopila zrak a zatvářila se smutně. Bylo jí líto, že Jack kvůli ní trpí.
.On jí přece neudělal nic zlého, naopak. Pomáhal jí. Byl k ní hodný a vlídný. O jejich prvním setkání, když ji zachránil před utonutím, si na něm všimla čehosi zvláštního. Něčeho, co ji k němu přitahovalo a ona ho tím chtěla víc a víc. Toužila po něm, po jeho očích, po jeho krásně vypracovaném těle, po jeho rtech, sladkosti a vášni. Vždyť k němu i cosi cítila, cosi hezkého. Asi by se měla praštit. Tohle si nezasloužil. Jasňe, dluhy měl a velké, ale i tak. Pomáhal jí se, i přes své vlastní trable, vyrovnat s tím, že se nemohla vdát. Docela netradičním způsobem, ale přece. A ona se mu takhle odvděčila.
Podívala se na něj a překvapilo ji, že i po tak dlouhé chvíli se na ni stále dívá. Pokusila se usmát, ale v jeho očích neviděla tu radost, jakou se snažila vyjádřit ona. Cítila v něm velké zklamání a bolest. Snad jí ale jestě měl rád, tedy pokud ji vůbec někdy měl rád, totiž snad jí to tím i rychleji odpustí, bude-li toho schopen. A ona věděla moc dobře proč se na ni takhle dívá. Měl na to právo a to mu nikdo nemohl odepřít. Vžyť ho zradila. Ohavně a sobecky.
Jak to jen mohla udělat?
------------------------------
Možná tahle kapitola bude pokračovat. Dávám ji sem, aby jste tento příběh nakousli o něco víc. Sice jsou to ješte takové ty "nudné úvahy, avšak ono se to rozjede, nebojte. A nebojte se psát komentáře a hlasovat v anketách!

Trocha poezie

21. srpna 2014 v 1:24 | Sparrabeth is love
Toulky ve hvězdách

Pořád čekám a ty nic,
žádné řůže, květiny.
Jeden by už se ze mě pic,
další že on radši holiny.

Však já je stejnak, lásko, nechci,
já chci jen tvou důvěru,
silnou jako mříže v kleci,
vzniklých z dobrých poměrů.

Chovám se tak dětinsky,
jak jen je to možné.
Chovám se puritánsky,
že prý je to dobré.

A má duše létá s tvojí,
že prý ať už chceš, nebo ne,
Jednou snad už budem svoji
a ta krása přistane.

Ve hvězdách si lítam s tebou,
s tim, koho tu miluji,
jsi nezbytnost co mám vždy s sebou,
a tak jasně cituji:

Není všechno zlato, co se třpytí,
to umí i drahokam.
Toulám se tam kde hvězdy svítí,
ty prostě nemůžeš být sám.

Toulám se ve hvězdách po tvém boku,
Neústupně, navždycky.
Skládám tam svou vlastní sloku,
Jen citím se tak slepecky.

Snad že k tobě i něco cítím.

Láska neznamená milovat toho, s kým chodíš, nýbrž chodit s tím, koho miluješ.

Vesmírné sondy

4. srpna 2014 v 14:00
Toto je článek na téma týdne.

Jistě si říkáte, co má společného kouzelná země s vesmírnými sondami. Hodně se nad tím zamyslete. Copak není matička příroda sama kouzelná? Lidi, to ona nám dala život. Dala nám prostředí, ve kterém můžeme žít, a to, že ho svou lhostejností ničíme, je holt naše volba a my se tak dobrovolně odsuzujeme k záhubě.
Myslíte si, že přeháním? Ale kdepak, to je to poslední. Příroda kvůli nám zaznamenává stále další a další ztráty a jestli to tak bude pokračovat, rozhodně se máme na co těšit.
Lidstvo samo už cítí, že se děje něco, co je v podstatě dobra této planety špatně. Jenže to řeší tím, že místo aby přestalo ničit život a podmínky pro život na této planetě, hledá život na jiných planetách.
Matička příroda si s tím prozatím většinou dokáže poradit sama, když se jí dostane času a prostoru. A přestože ji ničíme a chováme se k ní často až nepřípustně, ona nám stále dává své plody. Proč?
Protože kouzelná země je ta, která nám dala život.

Šachovnice

4. srpna 2014 v 0:42
Poprvé za celou miliardu let co tvořím tento blog píšu článek na téma týdne. Tak si ho, prosím, patřičně vychutnejte. Tady je:

Šachovnice. Ano, čtete správně, šachovnice. Standardní šachovnice je černobílá. Není bílá, ale ani černá. Má od obou něco.
Berme to tak, že bílá pole jsou dobro a zlo jsou pole černá. Protože bílá je obvykle barvou jemnosti a černá bývá barvou smutku a zármutku. V tom už je ten rozdíl vidět.
Každé pole je obklopeno poli, která mají opačnou barvu , než to pole co obklopují. To je někdy dost viditelné i v praxi. Třeba znáte někoho, kdo je povahou úplný poklad, a přesto jako by se mu smůla na paty lepila. Lidé kolem něj jsou k němu hrubí, protože vědí, že jim za to od něj nic nehrozí. Ubližují mu, co snad už ani hrdlo neráčí, a on i přes to stále dokola opakuje, jak moc je má rád. Naproti tomu znáte někoho, kdo je povahově na opačném konci...něčeho. Nelze zcela určit jestli cest, světa, planet ve Slunečni soustavě nebo dokonce vesmíru.
Zmiňovaný "někdo" je mírně řečeno arogantní debil. Se všemi kolem sebe si hraje jako kočka s myší, a to jsou ti hodní. Oni jsou pro něj kořistí kterou, jakoby byl v dovočině, si nemůže nechat ujít. A ta většina si to bohužel nechává líbit. Protože to jsou ti hodní a slepí "idioti".
Z toho, co zde píšu plyne, že zlo má znatelně navrch, ale není to tak. Každé černé pole je obklopeno bílími a i ta si umí prosadit své. Stačí zkoumat a koumat.
Bílá pole jsou obklopena černými. Ať už chcete nebo ne, je to tak a obyčejný smrtelník (jako například já) s tím holt nic nenadělá.
Ovlivňujeme se tedy navzájem. A svět není jen černý nebo bílý. Je černobílý. Je kombinací obojího. A my jsme jeho součástí.
Šachovnice je jistě dobrou pomůckou pro orientaci v problematice dobra a zla.

Obrázky

3. srpna 2014 v 14:30
U obrázků, které jsou na tomto blogu, nejsou zdroje. Prosím, pokud narazíte na obrázek z vašeho blogu, napište mi to do komentářů. Já váš blog potom uvedu přímo ve článku jako zdroj.
Děkuji.